„Špatný den“ může být nakažlivý

Každému z nás se čas od času stane, že zažijeme prostě špatný den. Někdy ani nemusí mít zjevnou příčinu, někdy je důsledkem drobnějších nezdarů a jindy je to smršť neštěstí, kumulovaná do několika mála po sobě jdoucích hodin. Většinou během takového dne prožívám silné negativní emoce, které se odráží i na venek. Při jednom takovém špatném dni jsem u sebe zpozorovala, že tyto vlny vysílám i ven a rychle jsem si uvědomila, že takových pár mých zášklebů (omylem adresovaných nevinným osobám, které kolem mě zrovna prošly) může ovlivnit zase den někomu dalšímu. Je to zkrátka nakažlivé. Představuji si to jako chřipku – když na někoho zakašlete, zvyšujete pravděpodobnost, že druhého nakazíte. Tak stejně je to se špatným naladěním.

Ačkoliv se to může někdy zdát těžké a vůbec to nerozporuji, je třeba se naučit s těmito tmavými dny pracovat. Samozřejmě, že i zdravotníci mají na tyto dny nárok, ale mít na ně vhodné strategie je další ctností, kterou by měli disponovat.

Je důležité si vzpomenout na základní otázku – PROČ?

První proč se ptá na to, proč jsem si tohle povolání zvolila.

Přemýšlím o tom, co mne k tomuto povolání přivedlo. Když jsem byla malá, snila jsem o práci ve zdravotnictví, tak nějak přirozeně. Vedla jsem si pečlivou sbírku letáčků z lékáren a mým nejhezčím Vánočním dárkem byl psací stroj, na kterém jsem posléze psala fiktivní recepty. Můj zájem o práci ve zdravotnictví se ale skutečně prohloubil až během dospívání, kdy jsem sama strávila mnoho času v nemocnici, jako dětský pacient. Pamatuji si na to, jak jsem byla vždy napjatá během střídání služeb, zda se vyplní mé prosby a přijde dnes „ta hodná sestřička“. Byly to drobné momenty a zážitky – negativní, kdy jsem si řekla, že takovou sestřičkou bych nikdy nechtěla být a pozitivní, kdy jsem se naopak mnohé přiučila a zahřály mě natolik u srdce, že jsem toužila v ostatních také vyvolat takové pocity. Pochopila jsem, jak velice je přístup personálu pro pacienta důležitý a tento pocit si v sobě nesu dodnes.

S touto filozofií je spojeno i mé druhé proč. Proč jsem stále ve zdravotnictví? Co mne v něm drží? Vynechám existencionální důvody, které jsou samozřejmě také důležité, ale nejsou to tak silné důvody, které by mne v práci udržovaly. Je to spíše ten jaksi nepopsatelně dobrý pocit. Seberealizace a myšlenka, že svou prací příznivě ovlivňuji druhé je velice naplňující. Já vlastně neznám nic krásnějšího, než vzájemnou pomoc mezi lidmi.

Poslední proč, jehož odpověď mi dodává palivo, je proč v této práci neustále pokračuji? Odpovědí může být kombinace dvou výše uvedených, avšak v tomto nacházím konkrétnější důvody. Chci směřovat stále výš, ve smyslu neustálého poznávání, učení, sbírání nových informací, poznatků a zkušeností. Z některých činností se nemusí stát stereotyp, byť je to stále opakující se výkon. Mohu se snažit jej udělat jinak, v rámci možností. Chci být zkrátka tím nejlepším, čím mohu být. A to lze jedině za předpokladu, že na sobě budu chtít neustále pracovat. Chci na sebe být pyšná za to, že to, co dělám, dělám pořádně, s láskou a úctou.

A tak se stále učím, jak vyzrát na špatné dny. Zatím si kladu svá tři malá proč a většinou tím rozsvítím většinu temných částí. A pokud je nezvládnu rozsvítit, pokusím se alespoň co nejvíce minimalizovat riziko, že někomu dalšímu zhasnu to jeho světlo.

Autor článku: Mgr. Dorota Brzezinová