Na psychiatrii jsem se odnaučila jednu věc – mít strach z ticha. Nebo spíše jsem se v
něm naučila zůstat.
Ticho má v našem světě zvláštní postavení. Často ho vnímáme jako prázdno, jako
nepříjemnou pauzu, která by měla být co nejrychleji zaplněna. Jsme zvyklí, že ticho je
trapné. Že znamená, že něco nefunguje. Že bychom ho měli rychle zaplnit slovy,
otázkou, radou, zkrátka v podstatě čímkoliv. Ve společnosti, kde se cení pohotovost a
rychlé odpovědi, je ticho často vnímáno jako selhání komunikace.
Avšak (nejen na psychiatrii) se ukazuje, že ticho může být pravým opakem.
Může být prostorem. Bezpečím. A někdy i tím nejléčivějším, co v danou chvíli můžeme
poskytnout.
Vydržet. Neutéct. Neopravovat.
Když mluvím s druhými, často si všímám, jak těžké je vydržet. Vydržet dlouhou pauzu po
otázce. Vydržet chvíli, kdy nic nepřichází.
Někdo odpoví hned. Někdo za minutu. Někdo vůbec. A někdo odpoví až tehdy, když
pochopí, že nikam nespěcháme.
Výzkumy o terapeutické komunikaci dlouhodobě ukazují, že pauzy a mlčení nejsou
prázdné. Naopak – dávají prostor k vnitřnímu zpracování, k regulaci emocí, k nalezení
slov, které je potřeba chvíli hledat a k cestě za odvahou. Ticho lze tedy v ošetřovatelské
praxi považovat jako vědomé mlčení, které není nezájmem, ale nabídkou.
Občas se setkáváme s lidmi, pro které je mluvení obtížné.
Ne proto, že by nechtěli, ale proto, že nemají odkud brát slova. Deprese zpomaluje
myšlení. Úzkost svazuje jazyk. Psychotické prožívání rozbíjí věty dřív, než vzniknou.
Trauma někdy bere řeč úplně. A “obyčejný” strach drží zkrátka.
Mám většinou i přesto tendenci ptát se dál.
Znovu. Jinak. Hlouběji.
Protože jsem naučena komunikovat. Protože chci pomoct. Protože ticho v komunikaci
zneklidňuje. Jenže někdy otázka není to, co člověk potřebuje. Někdy potřebuje čas.
A někoho, kdo ho s ním unese.
Výzkumy neverbální komunikace ukazují, že právě v tichu je vztah nejčitelnější. Druhý
člověk velmi rychle pozná, jestli je naše mlčení přítomné nebo netrpělivé. Jestli jsme s
ním nebo už myšlenkami jinde.
Existují výzkumy, které ukazují, že pacienti často hodnotí kvalitu péče ne podle
odborných výkonů, ale podle pocitu, že nebyli sami.
A možná právě to je jeden z nejhlubších aspektů ošetřovatelství nejen v psychiatrii:
nebát se nečinnosti, která je ve skutečnosti hlubokou činností vztahovou.
Ticho jako zrcadlo i pro nás
Ticho ale zkouší nás všechny. V tichu slyšíme vlastní myšlenky. Vlastní nejistoty. Vlastní
potřebu „něco udělat správně“. Možná proto je tak těžké v něm zůstat. Ticho nás nutí
zpomalit. Na chvíli přestat mít odpovědi. A přiznat si, že někdy nejsme ti, kdo vedou, ale
ti, kdo doprovázejí.
V nemocnici se učím, že ticho není nepřítel komunikace, ale je její součástí. Někdy
pacient mluví až poté, co pochopí, že nemusí. Někdy nemluví vůbec. A přesto se něco
důležitého stane.
Možná si dnes neumíme dovolit ticho v běžném životě.
Možná se ho bojíme, protože v něm slyšíme příliš mnoho.
Ale v péči o druhé a možná i o sebe samého, může být ticho tím nejjemnějším lékem.
Takovým, který nic neslibuje.
A možná si druhý z našeho setkání nebude pamatovat věty, které zazněly. Ale často si
pamatuje ten pocit. Že nemusel nic vysvětlovat. Že nebyl tlačen.
Možná je tohle jedna z největších forem péče, jaké jsme schopni. Ne zaplnit ticho, ale
udržet ho.
