JSEM TU, PROTOŽE VÍM, PROČ TU JSEM

Občas se mi stane, že se dostanu do situace, kdy nevím, co se děje. Něco přeslechnu, nedávám pozor nebo je to pro mne nové a zkrátka mi nezbývá nic jiného, než „jít s davem“ (tedy pokud nějaký je – to je ještě ta lepší varianta) a nějak si se situací poradit, pomocí základních instinktů. Myslím, že do takové situace se dostala většina z nás a ten krátkodobý stav naprosté odzbrojenosti a bezmoci je děsivý, ačkoliv většinou nebývá tak dramatický. 

Z pohledu zdravotníka si myslím, že tyto situace jsou ve zdravotnickém prostředí poměrně časté, a teď mám na mysli ze strany pacientů, kteří za svou neznalost nemohou a je to naprosto přirozené a pochopitelné. Na rozdíl od zdravotníků oni (mnohdy i běžné a pro nás absurdní) výkony, přístroje a postupy neznají, i přestože se stávají jejich součástí a uživateli. Stejně tak, jako já si nedokáži představit vypočítat složité, matematické rovnice a můj zoufalý výraz by toho byl okamžitým důkazem, se stejným překvapením by mohl tento pacient – profesor matematiky, hledět na přístroj EKG, se kterým budu suverénně mířit přímo k jeho lůžku. 

„Vždyť to nic není. Nebolí to. Netrvá to dlouho (v tom nejlepším případě). Je to jen preventivně.“ – říkám si. 

„Co to je? Co se teď bude dít? Bude to bolet? Proč mi to dělají? Umírám?“ – panikaří matematik. 

Ne vždy mají pacienti odvahu se zeptat, co se s nimi bude dít. Vlastě ji podle mě mají docela málo. A ne vždy je zdravotníci informují o tom, co je čeká. Nemám na mysli hluboké rozhovory o jejich dlouhodobém plánu. Myslím krátké, jednoduché předání informací o tom, co se s ním v následujících chvílích bude dít (v ideálním případě i proč). Nejen, že je to přínosné pro pacienta, ale také pro samotného zdravotníka. Zvýší tím pravděpodobnost lepší spolupráce, klidnějšího stavu pacienta a celkově příznivějšího výsledku. 

Při ošetřování pacientů se snažím nezapomínat na to, že všechno, i ta nejbanálnější věc, pro ně může být nová nebo děsivá. A každý přece chceme vědět, co se s námi bude dít. Samozřejmě, zapomínám. Nad něčím se zamyslím nebo si nevzpomenu, a rovnou se vrhnu do činností. Třeba automaticky začnu měřit pacientovi teplotu moderním teploměrem, připomínající svou konstrukcí spíše zbraň, bez předchozího varování. Občas, když se leknou a vytřeští oči, se posléze cítí trochu trapně, když zjistí, že se jim „pouze měří teplota“. Ale trapně se cítím spíše já.

A tak na to nechci zapomínat. Ani tyto drobnosti zlehčovat. Chci nějaké drobné intro zapojit do všech svých činností. V rámci drobného seberozvoje na tom pracuji. Čím více jsem nad tímto tématem přemýšlela, tím více jsem se na tom i v běžném životě zaměřovala. Je to tak všude, nejen ve zdravotnictví.

Protože prostě „být v obraze“ znamená zůstat střízlivý vůči své autonomii. A tak si na závěr dovolím citovat jednoho Vietnamského mnicha, Nhata Nahn, který řekl: „Není nic cennějšího než být v přítomném okamžiku. Plně živý. Plně vědomý.“

Autor článku: Mgr. Dorota Brzezinová