Musím se podělit o svoji myšlenku, která mi naskočila poté, co jsem dokončila svůj
běžný nákup v potravinách. Mezi kasou a eskalátorem se nachází malá nástěnka s
inzeráty, kde lidé inzerují prodej věcí, které dosloužily, nabízejí služby, které lze vyčíslit
hodinovou sazbou a hledají podnájmy, jejichž cena se dá přepočítat na metr čtvereční.
Mezi tím vším mne však zaujal obyčejný papírek, psaný rukou, bez grafiky a zbytečné
snahy zaujmout. Byly tam jen čtyři slova: “Hledám kamaráda. Nekuřák. Senior.” a
telefonní číslo.
Ten lístek nebyl hlasitý, ale byl naléhavý. Nebyl dramatický, ale byl skutečný. A právě ta
obyčejnost bolela nejvíc, protože to nebyla literární metafora ani sociologická
statistika, ale konkrétní člověk, který si jednoho dne sedl ke stolu, vzal propisku a
rozhodl se veřejně přiznat, že mu v životě někdo chybí. Něco se ve mně pohnulo. Možná
proto, že to ticho, které z něj dýchalo, dobře znám. Znám ho z nemocničních pokojů. V
práci vidím samotu jiného druhu. Pacienti mají diagnózu, medikaci, plán péče. Avšak
někdy je samota tou největší bolestí.
Samota není diagnóza, která by měla svůj kód v dokumentaci, ale její důsledky jsou
hmatatelné. Ztráta chuti, zhoršení spolupráce, rezignace, zkrátka ztráta chuti do života
a do boje, kterému je někdy třeba čelit. Samota nemá alarmující hodnoty v
laboratorních výsledcích, ale dokáže postupně oslabovat vůli, která drží člověka nad
vodou.
Žijeme ve světě, kde je téměř všechno dostupné okamžitě – informace, strava, zábava,
doprava, nákupy. Ale blízkost zůstává tím, co si nelze objednat ani doručit do druhého
dne. A přesto se tváříme, že ji nepotřebujeme tolik jako dřív, že nám stačí digitální
kontakt, krátká zpráva, zatímco skutečné sdílení, které vyžaduje čas, trpělivost a
ochotu nést i cizí ticho, pomalu odsouváme na neurčito.
Možná je pro nás nepohodlné si připustit, že se to týká nás všech. Že i my jednou
zestárneme, že i naše kalendáře se mohou vyprázdnit, že přátelství, pokud o ně
nepečujeme, nevydrží jen ze setrvačnosti. Vztahy nejsou samozřejmost ani odměna za
slušný život. Jsou to živé struktury, které potřebují čas, pozornost a někdy i vědomé
rozhodnutí upřednostnit člověka před výkonem. Vztahy jsou naše největší prevence.
Prevence proti prázdnotě. Proti cynismu. Proti tichu.
Už při studiu na zdravotnické škole jsem slovo “prevence” slýchávala velmi často. Ale
nikdo nemluvil o prevenci samoty. A tak nechci tyto myšlenky vnímat jako lítost vůči
seniorovi, který hledá kamaráda. Chci se zamýšlet nad tím, jak pečuji o své vztahy. Kolik
rozhovorů vedeme doopravdy a kolik jen formálně? Kolikrát se ptáme “Jak se máš?” a kolikrát jsme připraveni slyšet odpověď, která nebude jen krátká a formální?
A kolik z nás by si mohlo napsat podobný inzerát, jen zatím nenašli odvahu?
Možná by nás měl ten papírek přivést k nepříjemné, ale osvobozující myšlence. Kvalita
našeho života nebude jednou určena tím, kolik jsme toho stihli, ale kolik vztahů jsme
dokázali unést, prohloubit a ochránit před vyprázdněním. Že skutečné bezpečí nevzniká
z finanční rezervy, ale z vědomí, že existuje někdo, komu na nás záleží natolik, aby si
všiml našeho ticha.
Samota sama o sobě není nepřítel. Naopak. Je to prostor, kde si člověk může
odpočinout od hluku světa, kde může přemýšlet, tvořit, uzdravovat se. Bez chvílí o
samotě by lidská psychika dlouhodobě nevydržela. Potřebujeme ticho, aby se naše
mysl zregenerovala a někdy potřebujeme odstup, abychom slyšeli vlastní hlas. Samota
je tedy zdravá, ale jen pokud je volbou. A ten největší dar, který si můžeme dát navzájem
není dokonalost, ale je to přítomnost.
A tak myslím na ten inzerát, vnímám tu odvahu, se kterou to autor napsal, přinesl a
pověsil mezi ty lákavé a barevné nabídky a říkám si, jak je úžasné, že neztratil to
nejcennější, co si v životě můžeme vypěstovat – a to je naděje.
