Hoříte?

Nedávno jsem se přistihla při tom, že svého pacienta při vyprávění anamnézy vlastně vůbec neposlouchám. Občas se mi to stane. Zvlášť u lidí, kteří hodně mluví, neodpovídají na mnou položené otázky a mají svůj obsah, který potřebují sdělit. Ačkoliv normálně bych takového člověka vrátila zpátky k tématu a snažila se ho směřovat k cíli, v ten okamžik mi to bylo nějak jedno. Chtěla jsem prostě už jen, aby přestal mluvit a odešel. Vlastně mě ten jeho příběh ani moc nezajímal. Byl podobný těm ostatním a já tušila, že ani tady, i přes veškeré naše intervence, k velkému zlepšení nedojde. Po chvili v módu ,,vypnutí´´ jsem se zase restartovala a vrátila se k práci, trochu mě to ale vyděsilo. Myslela jsem si, že podobné stavy budu zažívat mnohem později a ne v začátcích své kariéry.

Bylo toho ten den prostě už moc a já byla unavená. Nebylo to poprvé. Když jsem si v hlavě přehrála posledních pár dní, vyjevil se mi obrázek přesně popisující moje pocity. Připadala jsem si jako někde v továrně u pásu. Každý pacient je jako jeden produkt, který mi běží pod rukama. Přijede, já udělám co mám, pošlu ho dál, přijde další. A další. Nikdy nekončící proces. Vyděsilo mě to ještě o trochu víc a naordinovala jsem si pořádný odpočinek.

S podobnými myšlenkami rozhodně nejsem sama. Zažívá je spousta zdravotníků a obecně lidí pracujících v pomáhajících profesích. Přece jen bychom se ale ,,normálností´´ takových myšlenek neměli nechat uchlácholit. Celkem jednoduše se totiž můžou zvrhnout v něco, s čím nám ani delší volno nepomůže.

Mluvím samozřejmě o syndromu vyhoření, který poprvé popsal psycholog Herbert Freudenberger v roce 1974 (1). Definoval ho jako stav duševního vyčerpání způsobeného profesním životem. Jedná se vlastně o působení chronického stresu. Postupně se v rámci syndromu vyhoření začalo mluvit o 3 klíčových oblastech, které ho charakterizují a tvoří jeho trojrozměrný koncept. Vyhoření tak dle Maslacha a Jacksona sestává z (2):

1. emocionálního vyčerpání
2. depersonalizace
3. nedostatečného osobního naplnění

Emocionální vyčerpání se pojí s únavou a dalšími psychickými i somatickými příznaky jako jsou poruchy paměti a soustředění, nespavost, deprese a úzkosti. Patří sem i nadměrná konzumace alkoholu a drog. Depersonalizace popisuje neosobní pocity vůči pacientům, negativní a cynické postoje. A konečně nedostatečné osobní naplnění je charakterizováno pocity neschopnosti, neefektivity a nesmyslnosti.

Prevalence těchto stavů je v různých zdrojích uváděna různě (3). Důvodem jsou nestandardizované definice syndromu vyhoření, používání rozdílných dotazníků a nedostatek kvalitních studií na toto téma. A tak se dostáváme k číslům od 0 az po 86% dotazovaných. Ačkoliv přesná definice chybí, je syndrom vyhoření od roku 2019 zanesen do Mezinárodní klasifikace nemocí a stáva se tedy diagnózou.

Jak vyhoření poznat jsme si uz řekli. Jak s ním ale pracovat, pokud u sebe některé z jeho aspektů objevíme? Úplně nejlepší je prevence, tedy implementace takových opatření, která zajistí, aby k vyhoření docházelo co nejméně. Ve studiích se doporučují tyto 3 úrovně změn, které snižují riziko jeho vzniku (4): 

1. úprava organizační struktury a pracovních procesů – ukazuje se, že stres a negativní emoce ve velké míře spouští právě pracovní prostředí a procesy, které jsou silně omezující a znemožňující alespoň nějakou míru autonomie
2. soulad mezi danou organizací a lékařem – tedy to, aby se lékař v dané instituci cítil potřebný, dostatečně oceněný a respektovaný. Sem patří například tato opatření: 

• zlepšení komunikace v týmu
• možnosti profesního rozvoje
• podpora ze strany vedení
• tvorba lepší rovnováhy mezi rodinou a prací (flexibilnější pracovní doba, možnosti mateřských školek v blízkosti zaměstnání atd.)

3. techniky ke snižování stresu na individuální úrovni – sem patří vlastně veškeré návyky podporující zdravý životní styl ať uz jde o pohyb, stravu, dostatek spánku, schopnost relaxace nebo potřebu kvalitních vztahů.

Z výše uvedeného výčtu vyplývá, že možností je celkem dost. Někdy ovšem chybí ochota, prostředky nebo motivace k jejich realizaci. Za sebe se snažím být aktivní alespoň na té poslední úrovni a udržovat si zdravý duch ve zdravém těle. Je to totiž oblast, kterou mám ve své moci výhradně já a kterou reálné můžu ovlivnit. Na ostatní věci zatím tolik vlivu nemám a možná i právě proto si myslím, že bychom o nich měli trochu více mluvit, aby se dostaly k co nejvíce uším. Usnadnění pracovních procesů a snížení byrokratické zátěže, lepší managementové skilly našich vedoucích pracovníků a nastavení work-life balance. To by měly být jedny z hlavních témat současnosti. Demografický trend je totiž neúprosný a pokud nic nezměníme, tak opravdu bude jenom hůř.

Máte pocit, že by se vás vyhoření mohlo týkat? Zkuste si odpovědět na otázky v tomto dotazníku (pouze anglicky):

https://questionnaires.bma.org.uk/burnout-questionnaire/?OpenForm

Zdroje:

1. Freudenberger, H. Staff burnout. J. Soc. Issues 1974, 30, 159–165.
2. Maslach, C.; Jackson, S. Maslach Burnout Inventory manual, 2nd ed.; Consulting Psychologist Press: Palo Alto, CA, USA, 1986.
3. Rotenstein LS, Torre M, Ramos MA, Rosales RC, Guille C, Sen S, Mata DA. Prevalence of Burnout Among Physicians: A Systematic Review. JAMA. 2018 Sep 18;320(11):1131-1150. doi: 10.1001/jama.2018.12777. PMID: 30326495; PMCID: PMC6233645.
4. Lee, R.T.; Seo, B.; Hladkyl, S.; Lovell, B.L.; Schwartzmann, L. Correlates of physician burnout across regions and specialties: A meta-analysis. Hum. Resour. Health. 2013.
5. Burnout in physicians. JR Coll Physicians Edinb, 2015, 45: 104-7
6. Kumar, S. Burnout and Doctors: Prevalence, Prevention and Intervention. Healthcare 2016, 4, 37.

Autor: MUDr. Michaela Rejthar