Když se řekne úsměv, většině z nás se vybaví něco příjemného a hřejivého. Přesto ho často v každodenním shonu necháváme doma – jako by se na něj nevztahovala stejná důležitost jako na klíče, mobil nebo peněženku. A přitom má právě úsměv schopnost změnit či ovlivnit mnohé v životě našem i těch, se kterými se setkáme.
Přiznám se, nejsem “sluníčkář”, bohužel ani přílišný optimista. Popsala bych se spíše jako poměrně kritického realistu. Nedávno, v jedno hektické ráno, jsem se na sebe v zrcadle, do kterého už roky hledím s podobným výrazem, zkusila usmát. Najednou, jako bych viděla barevněji. Myslím, že v hlavě se mi v tu chvíli prostě něco “přeřídilo”. Došlo mi, že je osvobozující, když se na mne někdo usměje. Nejsou to zázraky. Jsou to maličkosti. Jenže právě ty vytvářejí rozdíl.
V souvislosti s touto zkušeností jsem si vzpomněla, že mi nedávno jedna moudrá žena řekla:
„Snaž se na lidech vždy najít něco hezkého. A pokud to jde, řekni jim to. I když nereagují nebo jsou zpočátku chladní, nenech se tím odradit. Možná jen nejsou zvyklí na laskavost. Zkus to znovu. A pak znovu. Časem pochopí, že nejsi nebezpečná.”
Tahle rada se mi vryla do paměti. A slovo “nebezpečná” mne v tomto kontextu fascinovalo. Jako zdravotní sestra často přicházím do kontaktu s lidmi ve zranitelných chvílích. Úsměv v takové situaci není o falešném optimismu. Je o lidskosti, důvěře a bezpečí. Pacienti nemusí věřit systému, ale často věří jednomu pohledu. Jednomu úsměvu. A nejen pacienti, platí to obecně.
Psychologické výzkumy potvrzují, že úsměv spouští v našem mozku chemické reakce, neboť se jím vylučují tzv. hormony štěstí. Studie publikovaná v časopise Psychological Science z roku 2012 dokonce prokázala, že i nucený úsměv může zmírnit stres a zlepšit zotavení po náročné situaci. Jinými slovy – i když se necítíme nejlépe, úsměv (třeba jen ten vlastní a pro sebe) nás dokáže pozvolna ladit do lepší nálady.
Podle teorie “facial feedback” výraz tváře může ovlivnit to, jak se cítíme. Z toho vyplývá, že úsměv není jen důsledek dobré nálady, ale může být také její příčinou. Nutno také připomenout, že úsměv lze považovat za “mezinárodní řeč lidskosti”, neboť ve všech kulturách znamená to stejné.
Z hlediska mezilidské komunikace je úsměv jeden z nejsilnějších neverbálních signálů. Vytváří pocit bezpečí, podporuje spolupráci a navozuje důvěru. To je (nejen) v prostředí nemocnice nebo sociální péče naprosto klíčové. Usmívat se na sebe je pro mne mnohdy mnohem důležitější komunikační sdělení, než verbální konverzace.
Také studie z roku 2001 mne zaujala. Výzkumníci sledovali úsměvy na fotografiích ze školních ročenek v Americe a zjistili, že ti, kteří se na fotografiích přirozeně usmívali, měli vyšší míru spokojenosti v manželství i životě, potvrdili o 30 let později (Harker & Keltner, 2001).
Prý se děti usmějí až 400 x denně. Dospělí v průměru jen 20 x. To je obrovský rozdíl, a silný důvod k zamyšlení. Kam se ten úsměv během života ztrácí? Možná je čas připomenout si ho jako něco, co neodmyslitelně patří k životu. A také, že úsměv už vůbec není slabostí. Naopak, často je důkazem vnitřní síly, zralosti a ochoty být lidský, i ve chvílích, kdy to není snadné.
Zamysleli jste se někdy co se stane, když se usmějete na někoho cizího? Ve vlaku, na zastávce, v obchodě, kdekoliv. Někdy to vyvolá překvapení, jindy ostražitost. Ale velmi často se něco v tom druhém pohne. Obličej se trochu uvolní, oči se zalesknou, někdy se úsměv opětuje. Někdy ne, to se potom cítíme poněkud trapně. Je to jako malý zázrak v přímém přenosu. A i když se ten úsměv nevrátí, něco v tom člověku zůstane. Možná si váš úsměv zapamatuje. Možná ne, ale je to jedno. Můžete si říct, že jste dali kousek sebe, aniž byste tím něco ztratili.
Někdy stačí jediný úsměv, aby se druhý člověk cítil v bezpečí, abychom mu zpříjemnili den. Ve zdravotnictví, ve škole, v tramvaji, v zaměstnání úsměv vytváří mosty. Mosty mezi cizinci. Mezi pacientem a personálem. Mezi člověkem a člověkem. A možná právě v době, kdy se mnohé hroutí nebo mění, jsou to právě tyto mosty, které potřebujeme stavět nejvíce.
Tak to zkuste. Usmějte se na sebe do zrcadla, i když se vám nechce. Najděte na kolegovi v práci něco hezkého, a zkuste mu to říct. Ale hlavně, nic od druhého neočekávejte, dělejte to nezištně. Vaše gesta mají smysl, i když třeba nejsou vidět.
Může to být i způsobem, jak si chránit vlastní duševní zdraví. V každodenní náročnosti péče o druhé potřebujeme malé kotvy, které nás vrací k radosti a smyslu naší práce. Úsměv, který darujeme i ten, který věnujeme sami sobě, může být jednou z nich.
