Koučink v praxi lékaře

Komunikace mezi lékařem a pacientem bývá často problematická a neuspokojivá pro obě strany. Zatímco pacienti si většinou stěžují na nedostatečné naslouchání a empatii, lékaři jsou nejčastěji v údivu nad tím, že je pacienti nechápou, nic si nezapamatuji a jejich doporučení nerespektují. Jako jeden z hlavních viníků tohoto problému bývá označován nedostatek času v ordinacích, který brání většímu rozvedeni hovoru. Pojďme si ale říct, že na dobrou komunikaci nepotřebujete hodiny. Někdy i pět minut stačí k tomu, abyste se dostali tam, kam chcete. I když vám to ze začátku možná může trvat trochu déle. Tak jako mně.

K sepsání tohoto textu mě přivedla jedna moje pacientka. Přišla ke mně na vizitu a začaly jsme se bavit o tom, jak jí ten pobyt u nás na rehabilitaci dělá dobře, záda už ji konečně přestávají bolet, cítí svaly, které ani nevěděla, že má, začíná si připadat víc fit. A chtěla by zůstat ještě o týden déle. Vše se neslo v pozitivním duchu až do té doby, než jsem se zeptala na to, jak bude její pohybový režim pokračovat po propuštění. Pacientka se trochu zamračila a řekla: ,, No nijak, doma nemam na cvičení čas.´´ Taková informace vás jako lékaře trochu popudí a hlavou se vám začne prohánět něco o neschopnosti, nevděčnosti a nepochopení problému. A tak začnete vysvětlovat. Proč je pohyb dobrý a jaký vliv má nejenom na pohybový aparát. A mluvíte a mluvíte. A čas běží.

Po chvíli mého motivačního monologu jsem ale začala pozorovat, že se pacientka jako by stahuje a vlastně už mě ani moc neposlouchá. A tak jsem se místo mluvení začala ptát. Chtěla jsem vědět, proč ten čas nemá a co stojí za tím, že je ten její plán tak nabitý. Super nápad, jen je vlastně taky k ničemu. Pacient je sice rád, že mu už konečně nasloucháte a že vám může v celé své kráse vykreslit to, jak je zaneprázdněný, nedostanete se ale nikam. A tak jsem po tom, co mi pacientka hezky popsala svůj pracovní harmonogram a neodkladnou péči o nemocnou maminku, konečně byla nucena přejít k tomu, co jsem měla použít už na začátku.

Opět byly na místě otázky. Tentokrát ale z trochu jiného soudku a u vymýšlení jejich odpovědí se pacientka očividně celkem zapotila. Ptala jsem se, jaké má vlastně priority, kde by se dala najít nějaká ta skulina, jak zařídit to, abychom se tu za rok zase nepotkaly. Bylo tam vlastně víc mlčení než mluvení, ale konečně jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Pacientka mi řekla, že si to celé musí ještě promyslet. A přesně to byl můj cíl. Dostat ji tam, kde bude muset sama pracovat. Vymyslet ne to, proč to nejde, ale to, jak by to mohlo jít.

Celý rozhovor mohl mít asi o 10 minut méně, kdybych se správně začala ptát už na začátku. Celé to mluvení jsem si mohla ušetřit. Lidi totiž ví, že by se měli hýbat, ví, že by neměli jíst hnusy, chodit včas spát, nekouřit a mít se rádi. Z nějakého důvodu to ale nedělají a vaše vysvětlování na tom nic nezmění. Je vlastně jedno, jestli jsou zatím nesprávné návyky, nedostatek vlastní motivace, psychické obtíže nebo všechno najednou. Prvním krokem je převrátit problém v něco, co se dá změnit. V něco, s čím se dá pracovat.

Jestli tahle moje pacientka začne doma cvičit, nevím. Má před sebou ještě celkem dlouhou cestu. Doufám ale v to, že jsem ji k nějaké akci přiblížila víc, než kdybych zůstala jen ve své doktorské komunikační klasice. A co že jsem to udělala? Použila jsem ke své běžné praxi trochu toho koučování. Je to vážně jen střípek, ale pokud by něco takového mohlo pomoct lidem aspoň trochu změnit jejich přemýšlení a hlavně chování, tak to podle mě stojí za to.

Autor: MUDr. Michaela Rejthar