Základní výbava zdravotníka –
EMPATIE

Od dětství mě rodiče vedli k tomu, abych se ke druhým chovala tak, jak by si sama přála, aby
se druzí chovali ke mně. Jistě to slýchávala spousta z nás. Celý život se tím však snažím řídit, a
to nejen v rámci výkonu své práce.

Empatie je popisována mnoha definicemi, avšak mnohé se shodují na tom, že jde o schopnost
vžít se do situace druhého člověka a podívat se na jeho stav z jeho perspektivy, lidově řečeno
„jeho očima“. Jedním slovem bychom mohli říct, že jde o vcítění. Avšak byla jsem jako
zdravotník svědkem různého jednání a často mi, bohužel, právě zmíněný empatický přístup,
v některých případech chyběl. To může být zapříčiněno některými osobnostními rysy
pracovníků, syndromem vyhoření nebo nedostatkem času. Personál často strojově plní své
úkoly a důležitost empatického přístupu odsouvá až na poslední místo. Někdy se zdá, jako by
to bylo „něco navíc“ nebo „něco za odměnu“. V praxi přitom pacienti většinou ocení od
personálu méně, avšak s jiným přístupem.

Všichni jsme lidé, býváme naštvaní a smutní a chceme někoho, kdo se o tyto pocity zajímá a
chce nám pomoci. Někdy však nevíme, jak druhým pomoci, může to být pro nás nepříjemné,
nevíme, jak reagovat. Někdy to naopak vyřešíme tím, že rezignujeme, abychom ochránili sebe
samé. Výzkumy však ukázaly, že tento typ přístupu nepomůže ani nám, ani osobě, která trpí.
Například studie psychiatričky Helen Reissové zjistila, že empatie a sdílení emocí druhých nás
hluboce propojuje a pomáhá nám lépe a efektivněji spolupracovat.

Dovolím si zmínit příklad z praxe. Když jsem jako studentka pečovala o pacienty v průběhu
výkonu praxe, byla mezi nimi pacientka, o které mi (mimo důležité ošetřovatelské nezbytnosti)
bylo řečeno, že „je asi už dementní, nesoběstačná, neustále mává rukama, moc neslyší a ani
nemluví“. Pacientku přivezla z domu rychlá záchranná služba, kde ji našli po pádu ležet.
Vybavená těmito informacemi jsem se o pacientu začala starat – automaticky jsem volila vyšší
tón hlasu, aby mě lépe slyšela a ihned jsem začala vše připravovat tak, abych pacientku
kompletně obsloužila spíše já, neboť byla zařazena do kategorie „nesoběstačných“. Opravdu
pacientka působila od první chvíle zmateně, rukama si podivně mávala před obličejem, avšak
její výraz byl jiný, než na jaký jsem u nesoběstačných pacientů zvyklá. Byl spíše zoufale
aktivní. Pacientku jsem se snažila vést k samostatnosti, přestože spolupráce byla náročná.

Neustále však rukama směřovala do jednoho místa a u toho nahýbala hlavu na jednu stranu.
Potom mi to došlo. V uchu měla naslouchátko, které mělo vybité baterky. Tak to bylo prosté.
Není důležité se v tomto případě zabývat detaily, chci tím jen sdělit, jak moc je důležité zkusit
člověku hlouběji porozumět. Po vložení funkčního naslouchátka se pacientčin celkový stav
mnohonásobně zlepšil. Se slzami v očích se konečně zorientovala – nevěděla, co se stalo, jak se
ocitla v nemocnici a nikomu pořádně nerozuměla. Najednou byla ona téměř soběstačná a
spolupráce bez problému.

Vím, empatie má svou cenu. Stojí mnoho energie a také času. Ale věřte mi, přimlouvám se
nejen za všechny pacienty, je důležitá, stejně jako odbornost a znalosti. Za ty si nás pacienti
zřejmě nebudou pamatovat a ani naši péči. Co si však ale mohou navždy zapamatovat je to,
jak se v naší přítomnosti cítili a co jim pomohlo nebo naopak jim ještě přitížilo.
Studie to potvrzují. Při poskytování empatické péče pacienti vykazují menší úzkost a nižší
úroveň deprese.

Empatie má také jednu výhodu – dá se do určité míry naučit.
Dobrý způsob, jak se začít v tomto ohledu trénovat, je klást si v našich každodenních
interakcích následující otázky:

1) Co daná osoba cítí?
Pokládejte otázky, které dané osobě pomohou vyjádřit, co opravdu cítí a potvrďte, co
vyjádřila s představivostí a skutečným porozuměním, místo pouhého opakování toho,
co nám řekla. Ptejte se na doplňující otázky a projevte zájem. K získání důvěry je
důležité dbát také na další prvky při komunikaci – snažit se udržovat oční kontakt,
aktivně naslouchat, zvolit uklidňující tón hlasu, dávat si pozor na gesta a mimiku
v obličeji. Pacienti, kteří mají pocit, že jim někdo naslouchá, komunikují otevřeněji i o
svých potížích a obavách, což může vést k efektivnější a komplexnější léčbě.

2) Cítil/a jsem se tak někdy já sám/sama?
Prostřednictvím vcítění se je dobré si zkusit vybavit sebe samého v podobné situaci a
vzpomenout si na to, co jsme sami cítili, jak jsme reagovali a co nám pomohlo.
Samozřejmě, každý jsme jiný a to, jak něco vnímáme my sami, nemusí být stejně

vnímáno druhými, ale dovolím si v tomto případě citovat amerického psychologa
Carla R. Rogerse, který řekl, že „Co je nejosobnější, je nejuniverzálnější.“

3) Jak bych chtěl/a, aby se se mnou zacházelo, kdybych se tak cítil/a?
Přestože zde se odpovědi mohou rozlišovat, nikdy nebude chybou využít své základní
lidské ctnosti, kterými je například laskavost, respekt nebo láska. Je důležité se oprostit
od osobních předsudků.
4) Jak bych žil/a se zdravotním stavem dané osoby? Jak bych zvládal/a každodenní
aktivity?
Zde už se dostáváme do komplikovanější roviny, neboť například bolest je často
nepředstavitelná a velice subjektivní. Ale i pokusy se těmto pocitům snažit přiblížit se
počítají a mohou nás posunout v porozumění zase o něco dál. Zde je však důležité
zmínit, že k lepšímu pochopení jiné kultury, etnického původu, rasy, náboženství nebo
sexuální orientace, je nutné mít v těchto oblastech dostatek informací. Někdy i jen
základní informace mohou pomoci lépe pochopit některé situace a postoje pacientů
(dané například jejich odlišnými kulturními zvyky).

Empatický pracovník může inspirovat také ostatní kolegy, aby se k pacientům chovali stejným
způsobem a pokud je péče jednotná, může se zlepšit také spolupráce mezi kolegy navzájem.
Stejně by se také zdravotníci měli chovat v rámci týmové spolupráce, také mezi sebou.

Empatie z mého pohledu tedy jednoznačně patří do povinné výbavy každého zdravotníka. Je
náročná a není samozřejmá. Ale je velice důležitá. A přestože by mi mohli jiní zdravotníci
oponovat, že někdy „na to není čas“, musím tento argument zašlapat hluboko do země.
Úsměv nic nestojí a pacienti se na nás obrací ne proto, že chtějí, ale protože musí. Naším
úkolem je jim pomoci komplexně a toho lze dosáhnout jedině s empatickým přístupem.

Autor článku: Mgr. Dorota Brzezinová