Studenti ve zdravotnictví: přítěž nebo pomoc?

Neuplynula ještě ani tak dlouhá doba od toho, co jsem sama opustila brány univerzity a ukončila studium několika zdravotnických oborů. Mé vzpomínky na praktickou výuku na různých pracovištích a odděleních jsou tedy poměrně čerstvé a ačkoliv vím, že některé přirozeně odezní, jiné zůstanou hluboko.

Z vlastní zkušenosti vím, že první příchod na nové pracoviště jako praktikant bylo spojeno s očekáváním, ale také s velkými obavami. Ačkoliv má student během praktické výuky především využívat svých odborných, teoretických znalostí, v praxi se většinou stane buď neviditelným přihlížejícím (což také není na škodu, avšak mnoho situací si vysvětlí spíše subjektivně) anebo vykonavatelem těch nejméně oblíbených úkolů. I takové úkoly jsou realitou zdravotnictví, avšak každý by měl získat možnost pracovat dle svých kompetencí, nejlépe pod odborným vedením. Přirozeně jsou praxe, při kterých je přítomný i vyučující přímo ze školy nebo univerzity, jež má autoritativní efekt nejen na studenta, ale také většinou funguje na personál zdravotnických zařízení, mnohem přínosnější.

Mé zkušenosti z pohledu studenta jsou smíšené, avšak bohužel převládají ty negativní. Jako studentka lékařských fakult dálkového (kombinovaného) studia, jsem na praxe chodila sama. Pravděpodobně nejhorší pocit, jaký může personál ve studentovi vyvolat, je jeho nechtěnost. Jednou jsem dorazila v předem domluvený den na nové pracoviště do fakultní nemocnice. Většina přítomných pozdravila, ale nadále se věnovala debatování o receptu na bábovku. Stála jsem tam dlouho. Netušila jsem, kdo je staniční sestra, jak to na oddělení chodí, ani jak mám postupovat. Po chvíli mi jedna ze skupiny žen řekla, že mi ukáže, kam si mohu odložit své osobní věci. Až když nás po cestě někdo zastavil a oslovil ji „paní staniční“ tak jsem zjistila, s kým mám tu čest. Poté se zeptala zaměstnanců na sesterně, zda se někdo nechce ujmout studentky. Tušila jsem to od první praxe již na střední škole, že my, studenti, nepatříme mezi příliš oblíbené návštěvníky oddělení, ale ten den jsem to slyšela poprvé, hořce a zcela na přímo. Na jednohlasé „ne“ staniční sestra jen pokrčila rameny a upozornila své podřízené, že „potom nemohou pracovat ve fakultní nemocnici“. Tím její intervence skončila a odešla do své pracovny. Zůstala jsem tam stát. Bezprizorní, odmítnutá. Samozřejmě, velkou roli hraje samotná iniciativa a aktivita studenta, ale přístup personálu může veškerou motivaci zašlapat.

Při rozhovorech s ostatními studenty a praktikanty jsme se často shodli na tom, že právě tyto zkušenosti mají později vliv na výběr pracoviště či obor vzdělání. Oddělením, na kterých měli špatné zkušenosti, se většinou později vyhýbali. A to i přesto, že se třeba přestěhovali do jiného města.

Ale nemohu být nespravedlivá. Musím zmínit také příklad naprostého opaku. Univerzitou mi byla během praxe přidělena mentorka (v rámci výkonu praxe na jiném oddělení, než je výše zmiňované, avšak paradoxně ve stejné fakultní nemocnici). Dodnes na ni s láskou vzpomínám. A nejen na ni, ale na celkovou atmosféru, která díky ní na oddělení panovala. Při zahájení praxe se mi představila, začlenila mne do kolektivu, vysvětlila zvyklosti oddělení a trpělivě mne uvedla do procesu. Vedla mě k samostatnosti, avšak byla mi vždy na blízku. Zvýšila mi sebevědomí, které je při procesu formování zdravotníka tak důležité. Přinášela postupnou jistotu do mojí práce a díky ní jsem své teoretické znalosti mohla uplatňovat také prakticky.

Jsem přesvědčena, že tou nejlepší motivací vůbec, je pocit sounáležitosti. Pokud student získá příležitost stát se „členem týmu“, místo pocitu nechtěnosti, stává se z praxe něco mnohem víc. Tehdy jsem si slíbila, že se budu snažit vyvolávat podobné pocity v každém studentovi, který zavítá na mé pracoviště. Chápu, že zaběhlí zdravotníci vnímají energii, vloženou do studentů, jako zbytečnou, neboť se na oddělení „ohřejí jen na chvíli“, ale není zbytečná. Naopak. Je důležitější, než si myslíme.

Často slýchám z úst samotných studentů, že přece každý nějak začínal a k získání odborného vzdělání ve zdravotnictví by to bez praktické výuky ani nešlo. Nemohu nesouhlasit. Z pozice sestry však také chápu mnohdy vystresovaný personál, zodpovědný za vysoce rizikové výkony. Proto se tímto článkem nesnažím apelovat na sestry, aby každý svůj krok obohatily o podrobný výklad, ale aby studenta začlenily mezi sebe. Aby se ke studentům chovaly jako k potencionálním kolegům a myslely na budoucnost a nevinily studenty ze skutečností, které neovlivní (např. samostatné výkony praxí, současný vzdělávací systém, apod.).

Někdy stačí malá gesta. V prvé řadě považuji za důležité se studentovi představit, ideálně jménem i titulem a pozicí (je nepříjemné, když posléze student zjistí, že profesora celý den oslovoval „doktore“). Podání ruky je zřejmě již nadstandard, ale věřte mi, pro studenta je to velké gesto. A teď to důležité – jak se jmenuje student/ka? Oslovení je důležité. Nemusíte si jméno pamatovat. Studentů je mnoho, budou se měnit, jména se budou plést. Klidně se zeptejte pokaždé znovu, opakovaně. Je to jedno. Raději bych své jméno opakovala několikrát denně, kdyby se mě někdo tehdy zeptal. Mnohdy jsem byla prostě jen „ta studentka“ anebo „hej, ty“. Přitom je oslovení studenta jménem v provozu i mnohem efektivnější.

Vím, že časové možnosti jsou omezené, ale je nutné, aby se student orientoval v prostředí. Vysvětlení zásadních pravidel chodu oddělení (časový harmonogram, základní umístění nezbytných pomůcek) výrazně usnadní práci oběma stranám.  

Je vhodné věnovat nejvíce času studentovi především při zahájení praxe. Zjistit, co sám umí nebo zvládá, čím si není jistý, jaké má zkušenosti či očekávání. Osobně se také ptám, kam si přejí posléze nastoupit do zaměstnání.

Mohou studenti pro personál představovat tedy pomoc? Jaká má tato spolupráce pro personál přínos? Z pohledu sestry se minimálně několikrát násobí pocit užitečnosti a seberealizace, přijetí další velice důležité role mentora, což představuje jakousi pomyslnou ochranu před vyhořením. Pokud personál zaznamená, že student se díky praxi zlepšuje, učí se novému a je vděčný, přispěla sestra k tomu, aby z něj zase o něco lepší zdravotník. Její rady si možná bude pamatovat celý život. V některých případech se po úspěšné praxi studenti chtějí na pracoviště vrátit jako zaměstnanci. Nový kolega, který prostředí již zná, je přeci vždy přínosem.

Student by měl v personálu najít oporu, kolegy, kteří se mu snaží jeho vstup do neznáma zjednodušit a motivovat jej. Nalézt partnery, kteří mu pomohou zapustit kořeny, ze kterých vyroste pevný strom, jehož větve budou stále rostoucí zkušenosti a vědomosti a jeho plody další studenti, kterým bude zase možná on (v případě zdravotníků častěji spíš ona) jednou předávat získané.

Autor článku i grafiky: Mgr. Dorota Brzezinová